Rozhovor s kňazom Davidom Čechovským sa sústreďuje na aktuálne otázky cirkvi v 21. storočí. Diskutujeme o tom, ako môže cirkev zostať živým a autentickým spoločenstvom, ktoré sa otvára všetkým ľuďom bez rozdielu – vrátane menšín, marginalizovaných skupín či LGBTI+ komunity. Čechovský rozpráva o svojej ceste ku kňazstvu, o dôvodoch, prečo prešiel k starokatolíckej cirkvi, a o svojej vízii otvorenej a inkluzívnej cirkvi. Dotýkame sa aj tém ako sekularizácia, ekumenizmus, digitalizácia, spoločenská zodpovednosť či klimatická kríza. Rozhovor ponúka pohľad na to, ako môže cirkev v dnešnom svete zostať hlasom porozumenia, solidarity a nádeje.



Môžete našim čitateľom priblížiť svoj osobný príbeh a cestu, ktorá Vás priviedla ku kňazstvu?

Moje motivace ke kněžské službě začala v dospívání, na základě příkladu jednoho zbožného kněze v mé rodné farnosti. Víc a víc jsem si přál lidem pomáhat najít radost a pokoj ve víře, která mě naplňovala. Svou cestu jsem začal v římskokatolické církvi, kde jsem ale postupem času začal vnímat, že není možná otevřená diskuze a hledání nových odpovědí na nové otázky a směřovat ke skutečné svobodě ve víře. Proto jsem odešel ke starokatolické církvi, nešlo o ztrátu víry – naopak. Šlo o to, že jsem toužil po církvi otevřenější, dialogičtější a bližší lidem. Ve starokatolické církvi jsem našel prostor pro víru, která není svázaná přehnaným důrazem na autoritu a zbytečná pravidla, ale stojí na osobní svobodě, odpovědnosti a společenství. Je to církev, která bere vážně důstojnost každého člověka, ať už jde o ženy, lidi z LGBTQ komunity nebo kohokoli, kdo se cítí být na okraji.

Ako vnímate svoje poslanie a úlohu starokatolíckeho kňaza v dnešnej spoločnosti?

Naše úloha je znovu a znovu hledat nové cesty pro lidi kteří řeší jiné otázky než jsme zvyklí, umět mluvit o víře jinak než jsme zvyklí mluvit jazykem v našich kostelech, takové to používání církevního jazyka kterému v důsledku ani věřící moc nerozumí.

Ako vnímate cirkev v 21. storočí v porovnaní s minulosťou a aké špecifiká prináša pre jej službu český náboženský a spoločenský kontext?

Církve se musí vymanit ze svých politických a mocenských choutek – nejsou hybatelem společnosti jak tomu bylo dříve a stálá nostalgie po tomto je prázdná sláma. Paradoxně největší momenty církve byly vždy v dobách pronásledování kdy se zaobírala jen tím co je to podstatné. Velký vliv a finanční zajištění církvím neprospívá, táhne je to mimo poslání – kázat evangelium a kázání evangelia není starání se lidem do soukromí a moralizování, ale ujišťování v naději a pokoji které jsou podstatou křestanství – Bůh.

S akými najväčšími výzvami sa dnes cirkev stretáva v európskom a stredoeurópskom kontexte?

Velkou příležitostí dnes k vnitřní reformě pro církve je sekularizace a pokles věřících. Pokud církve zaznamenávají pokles věřících má to být pro ně výzva, dělají něco hodně špatně, jedou jen na setrvačnosti. Církve které mají demokratické principy vedení z toho umějí vyvozovat důsledky a posouvat se dál. Nesmíme usnout ve svých představách a tvářit se samolibě.

Čo podľa Vás znamená pojem „otvorená cirkev pre všetkých“?

Církev otevřená pro všechny je ta která neklade žádné podmínky pro ostatní jen sama pro sebe – aby se tam všichni cítili vítáni. V otevřené církvi pro všechny má každý člověk své místo – bez ohledu na původ, sociální postavení, sexuální orientaci nebo životní zkušenost. Nejde o to, aby lidé nejprve splnili nějaké interní podmínky, ale aby se cítili přijati takoví, jací jsou. Církev má být místem, kde se nikdo necítí vyloučený, ale naopak nachází domov, přijetí a cestu k Bohu.

Ako by mala cirkev pristupovať k menšinám, migrantom a znevýhodneným skupinám v spoločnosti a aký postoj by podľa Vás mala zaujať k LGBTI+ komunite a ľuďom s inou sexuálnou orientáciou či rodovou identitou?

Starokatolická církev se chápe jako společenství otevřené všem lidem bez rozdílu. Vychází z evangelia, které zdůrazňuje
důstojnost člověka, rovnost před Bohem a povolání k solidaritě. Proto se snaží stát na straně těch, kteří jsou vyloučeni, ohroženi nebo znevýhodněni – ať už jde o národnostní či náboženské menšiny, migranty nebo lidi žijící v sociální nouzi. Tento důraz se promítá i do postoje k LGBTI+ komunitě. Starokatolická církev neodmítá lidi na základě jejich sexuální orientace či genderové identity, ale přijímá je jako plnoprávné členy církevního společenství. V mnoha zemích starokatolické církve žehnají svazky stejnopohlavních párů a umožňují jejich plné zapojení do života církve, včetně přístupu ke svátostem a službě v duchovenských povoláních. Základním východiskem je přesvědčení, že církev má být domovem pro všechny, kdo hledají Boha – místem, kde se nikdo necítí odmítnutý kvůli své identitě, původu či životní situaci. Starokatolická tradice tak spojuje věrnost křesťanskému poselství s respektem k realitě a rozmanitosti dnešního světa.

Ako môže cirkev v 21. storočí využiť digitalizáciu a sociálne siete na oslovenie veriacich, najmä mladých, a aké formy pastorácie či dialógu považujete za najúčinnejšie? Vidíte v tomto kontexte priestor aj pre rozvoj ekumenického a medzináboženského dialógu v pluralitnom svete?

Digitalizace a sociální sítě dnes zásadně proměňují komunikaci a církev by to neměla přehlížet. Pro mladé lidi je online prostředí přirozeným prostorem, kde sdílejí své radosti, otázky i pochybnosti. Pokud chceme být součástí jejich života, musíme být přítomní i tam. Sociální sítě mohou sloužit nejen k oznamování bohoslužeb, ale hlavně jako místo pro dialog, sdílení víry a povzbuzení. Důležité je, aby církev mluvila srozumitelně, autenticky a lidsky – ne moralizujícím jazykem, ale s opravdovým zájmem o člověka.

Pokud jde o ekumenický a mezináboženský dialog, právě 21. století ukazuje, že je nezbytný. Žijeme ve světě, který je kulturně i nábožensky rozmanitý a propojený. Abychom byli věrohodnými svědky Kristovy lásky, musíme spolupracovat s jinými křesťanskými církvemi a vést dialog s lidmi jiných náboženství. Neznamená to vzdát se vlastní identity, ale budovat mosty místo zdí – a ukazovat, že víra v Boha vede k pokoji a porozumění.

Akú úlohu môže podľa Vás cirkev zohrávať pri riešení spoločenských a etických problémov, ako sú klimatická kríza, chudoba, migrácia či polarizácia spoločnosti? Dokáže byť v 21. storočí viac hlasom porozumenia, solidarity a lásky než inštitúciou prísnych pravidiel a akú budúcnosť jej predpovedáte v nasledujúcich desaťročiach? Čo považujete za kľúčové pre jej životaschopnosť a dôveryhodnosť a aké skúsenosti zo svojej pastoračnej praxe považujete za inšpiratívne pre otvorenú cirkev dneška?

Církev může v řešení společenských a etických problémů hrát zásadní roli – ale jen tehdy, když bude stát blízko lidem a nebude se uzavírat do sebe i když to je těžké a znamená to neustále hledání. Klimatická krize, chudoba, migrace nebo polarizace společnosti nejsou jen politická témata, ale hluboké otázky lidské důstojnosti a odpovědnosti za stvoření. Církev zde má být hlasem, který připomíná solidaritu, ohleduplnost a společné dobro. Nemá nabízet jednoduché recepty, ale ukazovat směr: že na světě nejsme proto, abychom soupeřili, ale abychom spolupracovali. Jsem přesvědčen, že církev má šanci být víc hlasem porozumění, solidarity a lásky než institucí přísných pravidel. Lidé už nečekají, že jim církev bude stát nad hlavou jako soudce a pískající rozhodčí. Očekávají, že jim bude partnerem na cestě, společenstvím, kde najdou podporu a inspiraci. Pravidla mají smysl, jen pokud pomáhají k životu a vnitřní svobodě – nikdy, pokud svazují a vylučují.

Budoucnost církve v příštích desetiletích vidím v jejím návratu k jednoduchosti a autentičnosti. Klíčová pro životaschopnost a důvěryhodnost je schopnost být blízko lidem, umět mluvit srozumitelně o víře a nebát se otevřenosti. Církev bude věrohodná jen tehdy, když bude sama žít to, co hlásá – když bude sloužit chudým, chránit slabé a stát na straně pravdy, i když to není pohodlné.

Z vlastní pastorační praxe vnímám jako velmi inspirativní chvíle, kdy se lidé – bez ohledu na svůj původ, orientaci nebo životní situaci – cítí v církvi přijati. Viděl jsem, jak mnoho pro člověka znamená, když může přijít a jen si v bezpečí sednout, protože vnímá že ho nikdo neodsoudí. Otevřená církev v 21. století je právě taková: místo, kde se nehraje na dokonalost, ale kde se společně učíme žít víru v každodennosti. A to je podle mě cesta, po které má smysl jít dál.